Druhy dýmek

Ale vážně. Pokusím se načrtnout různé kategorie a kriteria, jak lze dýmky rozdělovat, příp. se rozhodovat o výběru dýmky, kterou si chcete pořídit.

Lze je dělit dle materiálů z nichž jsou vyrobeny: hliněné, porcelánové, kovové, skleněné, z mořské pěny (tzv. meršánky), z kukuřice (tzv. cob corn, neboli dýmky vytvořené z kukuřičného klasu) a dřevěné - tedy především briarové, výjimečně ze dřeva olivovníku. Jsou i dýmky kombinované: briarová hlavička a vyjma náustku je zbytek kovový.

Avšak především se rozdělují dle tvarů, resp. podle úhlu, který svírá hlavička a krček dýmky. Zastavme se u dýmek briarových, jež jsou nejrozšířenější. Základní dělení dle tvarů lze začít dělením na dýmky rovné, "halfbentky" a "bentky". (okrajově se dá ještě hovořit o dýmkách tzv. selských, které dnes ale nemají větší význam).

Dýmky rovné, jak již sám název říká, jsou dýmky u nichž hlavička a krček svírá úhel 90 stupňů, krček je rovný a přes čep přechází v náustek.

Bentka je dýmka u níž je úhel mezi krčkem a hlavičkou menší, zhruba asi 45 stupňů a náustek je formován, zahnut tak, aby co nejlépe "visel" v ústech

Halfbentka je něco napůl, hlavička s krčkem obvykle svírají plus minus devadesátistupňový úhel a náustek je mírně prohnutý, pro lepší představu se dá říci, že jsou jakousi verzí dýmek rovných se zahnutým náustkem.

Dalším možným dělícím kriteriem - nechám-li si tvar hlavičky nakonec - je velikost a povrchová úprava hlavičky a krčku. Sestupnou tendencí kvality lze hovořit o dýmce hladké (povrch je vyleštěn do vysokého lesku a buď voskován, šelakován, někdy bohužel i lakován...), méně kvalitní dřevo je povrchově mechanicky upravováno pískováním a vznikají hlavičky "sandblast" (pískované) a poslední možností je povrch "rustik" (součkované, , aligátor, apod.) Protože briarové dřevo je světlé barvy, dýmky se moří do různých odstínů hnědi, příp. černi (hladké) - u dýmek ostatních povrchových úprav bývá barevné rozpětí širší. Můžete se ale také setkat s dýmkami hladkými, jež jsou částečně kombinovány s povrchem rustik, zakrývajícím kazy ve dřevě. Vše má své pro a proti a všechny povrchy mají své zastánce a odpůrce. Dýmka hladká není tou nejlepší společnicí např. v lese a naopak pískovaná dýmka se příliš nehodí jako večerní dýmka do společnosti. Zvláštní, leč okrajovou, kategorií jsou dýmky zcela výjimečných moderních tvarů a barev, jež jsou nezvyklé v běžné produkci dýmek.

Dělení dle tvaru hlavičky je nejznámější a nejobvyklejší. Jsou desítky typů hlaviček, vyjmenujme si ty nejobvyklejší, jimiž jsou billard, pot, apple, prince, chubby, cad, rhodesian, dublin, bulldog, zulu, army, poker, lovat, liverpool, a mnohé další. Někdy se podle názvu hlavičky jmenuje i celá dýmka. Tato označení se používají celá desetiletí, avšak dodnes si je řada lidí plete. Snad nejznámější omyl je nazývat chubby bulldogem atd. Samozřejmě, že se tvary vyvíjejí, rozšiřují a z jednoho tvaru vznikají další. Subtilnější verze billardu se nazývá london, stejně tak i lovat je verzí billardu, a mohli bychom pokračovat dále a dále. A zkomplikovat vše lze ještě např. označením panel, jež je verzí klasiky s fazetovými stěnami. Neděste se, chce to jen nahlídnout do nabídkových katalogů firem a zjistíte, že každá firma má své názvy, typy a dělení dýmek. Mnohdy jde o číselné kódy. Takže si pamatujte jen to základní, a to, že jsou dýmky rovné a bentky...

Dalším možným kriteriem výběru je spojení krčku s náustkem. U střední a vyšší kategorie dýmek již téměř vymizelo spojení "přímo", ale je módou vsazovat mezi obě části ozdobné kroužky, příp. "prstýnky", které ochraňují čep před zalomením. Materiálem nejhojněji používaným je stříbro, ale používá se i zlato, ale i umělé hmoty.

Dýmky se dají dělit i podle použitých náustků - od kostěných, jantarových, až po dva nejrozšířenější a těmi jsou paraguma a akryl. Opět mají své zastánce a odpůrce. Dokonce jsem již slyšel názory, že ten nebo onen náustek diskvalifikuje danou dýmku do nižší kategorie atd. Myslím si, že k oběma materiálům je třeba dodat něco k jejich kladům a záporům. Paraguma je obecně oblíbena pro měkčí skus, ale její nevýhodou je, že je potřeba ji udržovat před stárnutím, jež se projevuje zmatněním a změnou barvy z černé přes šedou až po šedozelenou. Starší náustky mívají nepříjemný "šmak" v ústech. Naproti tomu akrylové náustky jsou "bezúdržbové", stále lesklé, leč pro skus výrazně tvrdší.

Dalším výběrovým kriteriem je, zda-li chcete dýmku s filtrem či bez. Opět výhody a nevýhody. Dýmky bez filtru mohou mít krčky a následně náustky podstatně štíhlejší než ty "filtrové", znám řadu skalních dýmkařů, kteří by nevzali dýmku s filtrem do úst... Výhodu filtru ze zdravotního hlediska nemíním řešit, jeho výhoda jistě spočívá v "jistotě" kouření, že nenatáhnete kondenzát nebo trochu popelu při posledním tahu. Samozřejmě, že filtr zákonitě "ořezává" chuť a jak bylo už řečeno: dýmky bývají jaksi hmotnější. Filtry se používají vesměs 9mm nebo 6mm, plněné aktivním uhlím nebo drceným meršánem. Dalším, poněkud méně častým materiálem pro filtry je balsové dřevo.

A směrem od hlavičky ke konci dýmky se dostáváme k poslednímu možnému, co lze vybírat, dělit, a to je zakončení náustku do úst. V zásadě jsou dvě zakončení, běžnější je tzv. rybinové, jež se liší pouze tvarově a rozměrově a náustky typu Peterson, kdy je kouř vyváděn směrem na patro a nikoli na citlivější jazyk.

Tak asi takto bych načrtl možné dělení dýmek. Jednotlivě lze kategorie mezi sebou kombinovat a vzniká tak spousta možností, a protože právě dýmkaři jsou do značné míry individualisté, výborně jim to vyhovuje.