Jak zapalovat doutník

Co země to jeden ze způsobů či variací na způsoby známé, ale řada odborníků se shoduje na několika základních bodech zapalování doutníků, které tedy patří ke znalostem kuřáka.

1. První fáze – rozbalení doutníku

Doutník bývá v poslední době často zabalen do celofánového obalu, v lepším případě do cedrového. Bohužel to v Evropě vyžadují přísné hygienické předpisy. Celofánový obal doutníku dlouhodobě spíše škodí, neboť se k němu špatně dostává vlhkost. Proto doporučujeme tento obal při vkládání do humidoru sundávat. V případě cedrového obalu můžeme jen doporučit jeho ponechání. Cedr obecně pomáhá uchovat vyšší vlhkost a chrání i vůni doutníku. Při vyjmutí z celofánu či jiného obalu postupujeme opatrně, abychom neporušili krycí list doutníku. Při jeho narušení může dojít i k poškození celého doutníku.

2. Druhá fáze – oříznutí doutníku

Po vyjmutí z obalu bychom měli doutník uchopit nejlépe za část, kde je nalepen ring (prstýnek). Oříznutí konce doutníku je velmi důležitou částí celého rituálu. Ořez by měl být čistý bez otřepků, které pak při kouření mohou způsobit velmi nepříjemný pocit v ústech, který narušuje chuť kouření. Pro ořez můžeme doporučit nejlépe oboustranné celokovové ořezávače, které zaručují hladký a kvalitní ořez. Běžně se dále používají nůžky, vyšťipovače či jednostranné ořezávače. Těmto nástrojům bude nejlépe věnovat celý jeden díl seriálu, protože jejich pestrost je nepřeberná. Velikost ořezu by měla dosahovat asi 2/3 tzv. čepičky, v případě varianty torpedo přibližně 2/3 jejího konce.

3. Třetí fáze – prohřátí doutníku a jeho zapálení

Po oříznutí začínáme doutník prohřívat od začátku až přibližně do dvou třetin doutníku a pomalu ho otáčíme, aby prohřátí proběhlo po celém objemu. V poslední fázi se přistupuje k prohřátí konce doutníku až do jeho rozžhavení, kterému můžeme pomoci lehkým rozfoukáváním či pohybem doutníku. K úhlu, pod kterým se má doutník zapalovat, udává často literatura několik údajů. Logicky správným je 45^o. Důležité je doutník nad vrcholem plamene pootáčet, aby se rozehřál stejnoměrně. Pro prohřívání, resp. zapálení, se používá několika způsobů. Největší tradici a použití mají sirky. Běžně se užívá velikost 91 mm – je z praxe velmi oblíbená pro zapalování velkých doutníků. Rozhodně neriskujete, že vám při delším zapalování ohoří prsty. Pro menší velikosti lze použít i doutníkových zápalek kratších velikostí. Vše závisí i na zkušenosti a zručnosti kuřáka. Tradičním, ale zřídka v běžném životě používaným je zapalování cedrovým dřívkem. To můžeme doporučit zvláště v restauracích. Zcela nejobyčejnějším způsobem jsou různé zapalovače, ale mějme na paměti, že jen ty plynové (a popravdě řečeno pak ani už nezáleží na tom, zda se jedná o klasický zapalovač či tzv. plynový turbo vypalovač). Prostě řečeno – proti sirkám či cedrovému dřívku takový způsob není dostatečně hodný rituálu a zapalování doutníku ztrácí na svém kouzlu. Je to jako čaj o páté, ale ve Francii nebo Německu.

Speciality:

Namáčení: Obecně se namáčí dřívko (zvyk kubánský), někdy i konec doutníku (např. Španělsko), obé zvyšuje kvalitu pocitu při přípravě doutníku a rozhodně není na škodu. Většinou se používá velmi kvalitní koňak či třtinový rum.

Zapalování hořícím koňakem: Je to poslední dobou dost častý způsob při prezentacích doutníků, samozřejmě je možný a dodává rituálu určitou magičnost. Ale z mého pohledu není příliš vhodný pro běžného kuřáka. Spíše očekávám, že koňakem si doutník nepřipálíte, ale spíše jím v tekuté podobě doladíte kombinaci skvostných chutí. Alespoň tak to preferuji já.

Závěrem chci zdůraznit, že doutník je požitkem chuti a vůně jako například víno či koňak a proto si každý kuřák hledá vlastní rituál, který mu přinese potěchu oka i duše. Podle toho by měl rituál zapalování doutníku probíhat.