Jak kouřit doutník

První, co většina kuřáků udělá je, že si k němu lehce přivoní a vnímá jeho aroma, pak následuje delší (a pečlivá) vizuální kontrola spočívající například v rolování mezi prsty kdy pečlivě naslouchá, zda se při tom neobjeví nelibě praskající zvuk, který varuje, žedoutník není tak úplně v pořádku. Dále je věnována pečlivá pozornost krycímu listu, tomu, zda nemá viditelné vady a naopak má na povrchu jemný, jakoby hedvábný olej, protože oboji je nejen synonymem kvality, ale znamená to zároveň, že byl dobře uskladněn (potřebuje 70 až 72 % vlhkosti). To pak zaručí takzvaný chladný kouř, který přináší ten největší požitek. I drobné trhlinky na povrchu naopak znamenají, že byl buď vystaven až přílišné vlhkosti nebo se „přesušil“, obojí znehodnotí jak krycí list, tak vnitřní náplň. Po „lustraci“ povrchu doutníku si k němu mnozí konzumenti ještě jednou přičichnou a opět vnímají omamnou a zároveň silnou vůni tabáku….

Řezání je věda 

Pokud existuje něco, co kuřáky doutníků „rozděluje“ je to seřezávání jejich konce, každý má na to totiž jiný a zcela speciální „systém“. Ten ovšem mnohdy nemusí být úplně správný, takže nebude od věci zopakovat několik základních zásad. Vždy by se měla používat gilotinka (o ní pak dále) nebo nůžky - nikoli nůž, ať už jakkoli ostrý. Účelem je totiž odstřihnout přesně takový kus, aby se odhalily vnitřní listy, ovšem současně se zachoval ten krycí, jinak by se nám totiž mohl doutník lehce rozpadnout na „součástky“. Optimální vzdálenost je asi tak 2mm od konce. Pokud je zakulacen, měl by být „operační řez“ veden tam, kde se začíná rovnat ke špičce. Dnes se také často používá způsob, kdy jest vytvořeno jakési pomyslné véčko, které odkryje část povrchu a tím ulehčí tah doutníku. Vyžaduje ovšem jistou zručnost, pokud se použije moc síly, takto vytvořený klín se může rozbít a kouř je pak velmi horký, což není to pravé ořechové.



Nástroje „rozkoše“

Nejvíc kuřáků používá takzvané gilotinky, které tvarem trochu připomínají zmenšenou verzi „humánního vynálezu“ francouzského lékaře Y. I. Guillotina.  Stejně asi jako nejvíc proslavený popravčí nástroj na světě i ona musí být udržována patřičně ostrá. Pro dosažení čistého řezu je  nejlepší přiložit doutník naproti vzdálené straně otvoru, to znamená dál od čepele, která směřuje dolů. Jakmile je ve správné poloze, není už třeba se s tím dál „párat“, a rychle a zároveň rovnoměrně stisknout gilotinku. Vyrábí se ovšem kromě ní i mnohé další nástroje, například ořezávače s dvěma čepelemi, které zabraňují roztrhnutí pláště, metoda „býčí oko“ je pak založená na jakémsi provrtávání jejich konce. Mnozí kuřáci - a není jich málo - ovšem stále dávají před mechanickými prostředky stále přednost tomu nepřirozenějšímu způsobu - konec doutníku docela jednoduše ukousnou. A nevadí jim ani, když pak mohou mít - a mají - plnou pusu tabáku…

Když nám to zapaluje

Po všech těchto procedurách už nezbývá než to, na co se každý kuřák těší nejvíc - zapálení. Je třeba říct, že mnozí si je schválně a tak trochu masochisticky prodlužují, aby se správně natěšili na chladný kouř, který jim tak krásně vniká do úst. Aby vznikl, je ovšem nutné dodržet několik zásad. Doutník by se před zapálením měl nacházet v úhlu asi 45 stupňů a být velmi těsně nad plamenem, ale nikoli tak, aby se ho přímo dotýkal. Následně je potřeba s ním rovnoměrně otáčet, aby se pravidelně rozhořel po celém obvodu. Na zapálení se mají - lépe řečeno, pokud chceme mít požitek musí -  používat buď speciální zapalovače či sirky (jsou delší a jejich hlavička neobsahuje síru). Pokud není v dosahu ani jedno, lze si snadno vypomoci utržením proužku cedrového dřeva, které je nezbytnou součástí každé krabice dobrých doutníků. Je absolutně nepřijatelné zapalovat ho od svíčky, což hojně dělají sváteční kuřáci, protože tím úplně zničí chuť.